panaroma středověkého města

pandur Trenck

ubytování v Brně

V kapucínské kryptě kostela Nalezení sv. Kříže na Uhelném trhu pod katedrálou sv. Petra a Pavla leží v jedné z proskleněných rakví staletími zčernalé ostatky muže poměrně vysokého vzrůstu. Patří veliteli obávaných pandurů, kteří za doby panování mladičké Marie Terezie sloužili habsburskému vídeňskému dvoru, který byl ohrožován v polovině 18.stol. koalicí Pruska, Bavorska, Francie a Turecka.


velitel pandurů
baron Frantz Trenck
(*1711 +1749)

František Trenck se narodil prvního lednového dne r. 1711, a tvrdí se, že ho po komplikovaném porodu vzápětí vykoupali ve víně. Takovým lidem se prý měla smrt vyhýbat velkým obloukem, a mnoho událostí v Trenckově životě tomu opravdu nasvědčovalo.

Jako sedmiletý byl s otcem (vojákem) účastníkem vítězné bitvy u Bělehradu, a tato událost výrazně ovlivnila jeho budoucnost. Po ukončení gymnázia uměl ve 14ti letech mluvit sedmi jazyky a velmi dobře hrát na housle. Už během školních let se u něj začíná projevovat výrazný povahový rys: neuznává autority a nesnáší jakoukoliv kritiku.

Bylo mu šestnáct, když v létě r. 1727 vstoupil do pluku hraběte Palffyho. Mladý šlechtic italského vzezření a temperamentu přitahuje ženy, a ty, které mu odolávají, si bere násilím, což je příčinou mnoha skandálů. Nedělá rozdílu: chutnají mu služky, stejně jako dcery nadřízených. Přeskočme teď řadu let, po která sloužil ruské carevně v boji proti Turkům, a kdy si kvůli své prchlivé povaze poprvé "vysloužil" trest smrti, pozměněný na vypovězení z Ruska.


"císařovna" Marie Terezie
arcivévodkyně rakouská a královna uherská (1741–1780)
královna česká a markraběnka moravská(1743–1780)

V r.1740 má třicet, když se do čela habsburské monarchie staví třiadvacetiletá Marie Terezie. Císařovna potřebuje každou pomoc, a tenhleten muž jí imponuje nejen válečnickými zkušenostmi, ale i svým zjevem; Trenck dostává svolení k vytvoření vlastního vojenského oddílu, jehož základ tvoří panduři - dobrovolníci pro chytání lapků na carsko-turecké hranici. S ním pak v řadách rakouské armády dosahuje mnoha vítězství, která doprovází neuvěřitelná brutalita jeho lidí vůči nepřátelům, byť se v mnoha případech vzdávají bez boje.

Trenckova krutost k druhým a neuvěřitelná tvrdost k sobě samému se staly legendární. Cituji ze stránek Eduarda Valeše:
..jednou (Trenck) navrhl maršálu Muenichovi, ať promine jeho potrestáni, když se vrátí z boje se třemi useknutými tureckými hlavami. Úkol nesplnitelný, ovšem ne pro Trencka. Za půlhodiny se Trenck vrátil zakrvácený, raněný, ale u sedla měl přivázané čtyři useknuté hlavy. S ďábelským úšklebkem ve tváři je hodil před udiveného maršála Muenicha.

Známa je i další příhoda z bitevního pole. Jeden Turek baronovi vrazil do břicha kopí, což mohlo znamenat jeho konec. Trenck si však kopí z břicha vytáhl, vzteky ho přelámal, hodil ho po nevěřícně zírajícím Turkovi, a odcválal.
(konec citace)

Začátkem srpna 1744 pruský král Fridrich II. vtrhává do Čech a překvapená Praha 17. srpna kapituluje. Trenck má k dispozici 2500 dobře vycvičených lidí a tak se mu podaří prušáky rozdrtit. Jenže ještě listopadu téhož roku je u Kolína těžce raněn, když mu koule z pruského děla přerazí nohu. V lednu dostává od Marie Terezie vyznamenání za chrabrost; a během udílení je mu dovolena naprosto nepředstavitelná věc - může zůstat sedět před císařovnou.


Fridrich II.
pruský král v letech 1740-1786
(nar.1712 - o rok mladší Trencka)

Trenckova hvězda začíná pohasínat v době, kdy se mu podařilo nashromáždit obrovský majetek, a vytvořit silné, elitní vojsko, čítající na 5000 ke všemu odhodlaných hrdlořezů. Čistě teoreticky tak Trenck mohl ohrozit moc císařského dvoru, což se mu možná stalo osudným. A když jeho lidé kvůli rabování majetku nepřítele nestihli v září r.1745 zasáhout do bitvy u obce Zárov poblíž Trutnova, a kvůli tomu došlo ke strašlivému zmasakrování rakouských vojáků Prusy, poskytl Trenck nepřátelům dobrou záminku ke svému očernění před císařovnou.

Mírem uzavřeným v Drážďanech (25.12.1745) končí druhá slezská válka mezi Rakouskem a Pruskem. Trenck ztrácí důvěru Marie Terezie, a zvláštní komise žene barona k zodpovědnosti. Klade se mu za vinu brutální zacházení s vojáky, obohacování se, a defraudace císařského majetku. K tomu všemu má na krku obvinění ze znásilnění. Poslední kapkou v "přetečeném" poháru je Trenckův incident v divadle s vysokým důstojníkem před zraky samotné císařovny.

Zmanipulovaný soud uznává Trencka vinným v hlavních bodech obžaloby, a odsuzuje ho k trestu smrti oběšením. Tento verdikt vzápětí císařovna "zmírňuje" na doživotní žalář na Špilberku; měla v Trenckovi vždy oddaného služebníka, a skutečně pro něj v této chvíli nemohla víc udělat.


vzhled brněnského hradu, pozdější "žaláře národů"
v době Trenckova věznění
asi rok 1750

Trenck je na příkaz M. Terezie prominentním vězněm brněnské hradební věznice: dostane dva pokoje, má dostatek jídla a dobrého pití. Dokonce se může scházet každou neděli s velitelem pevnosti, podplukovníkem Kottulinským, na slavnostních obědech.

Ne však nadlouho, nesvobodný život není pro něj, a tak má po pár měsících arestu podle různých dohadů a pověstí vymyslet ďábelský plán k útěku: kdosi mu má podat jed, po kterém bude vypadat jako mrtvý. Až ho převezou do Mořicem Grimmem čerstvě zbudované hrobky na Uhelném trhu, při první vhodné příležitosti uteče na svobodu. Koneckonců, je mu teprve třicetosum let, a druhou polovinu života si chce užít stejně dobře jako jeho otec, který se dožil požehnaných 90ti let.

klikni na akce v Brně a na Moravě klikni na katalog firem


Lest se nezdařila: Trenckovi prý během jeho umělého spánku kdosi oddělil hlavu od těla. Ve své závěti rozdal Trenck příliš mnoho velkých peněz různým lidem, a tak na jeho smrti mohl mít zájem kdokoliv z obdarovaných.

„Per Procellas ad Portum"
rodinné heslo Trencků - "Bouřemi k přístavu" - se naplnilo 4. října 1749

Krátký a pestrý život barona Trencka by mohl být výborným tématem pro historický velkofilm. Byl by o životě a smrti; o násilnostech, nevídané brutalitě, o skandálech v nejvyšších vrstvách, touze po ženách, moci, vzrušení, uznání, penězích, i o neuvěřitelné odvaze a zázračném válečnickém štěstí.


Copyright © 2007-2014 MojeBrno, Jindřich Bíža